Maďarsko 2003

   Jako obvykle jsem už od hluboké zimy přemýšlel kam vyrazit. A snad právě ta zima všude kolem mě nasměrovala na jih do teplých krajů. Ale při pohledu na výpis z mého účtu jsem tento směr upravil poněkud na východ, do Maďarska. Už teď na začátku to samé mohu doporučit všem, kteří mají rádi teplo, termální prameny, melouny a dobré víno a chtějí pořídit dovolenou levně.

   Směr byl tedy jasný, zbývalo už jen prostudovat mapy, průvodce a prospekty, a sestavit tu správnou trasu. V tom mi hodně pomohly webové stránky www.madarsko.cz, kde jsem se dozvěděl všechny důležité informace, a odkud mi poslaly spoustu prospektů, pěkného průvodce a velmi dobrou silniční mapu Maďarska. Vybrané turistické zajímavosti jsem spojil na mapě čárou, která představovala plánovanou trasu. Pak už jen stačilo počkat na červenec, napakovat dva kufry, loďák i tankvak a vyrazit tím správným směrem, kterým je z Kolína východojihovýchod.

   Zkouška odolnosti na začátek
   Vyrazili jsme, tedy já a moje přítelkyně Zuzka, časně ráno v sobotu 13.července a to při ne zrovna příznivé oblačnosti. Pršet začalo po dvaceti kilometrech jízdy a déšť nás provázel vlastně až na hraniční přechod Poštorná do Rakouska. Cestou přes naše jižní sousedy se počasí znatelně zlepšilo a já si pomyslel, že v té unii asi přece jenom bude lépe. O tom mě ještě více přesvědčil déšť hned po překročení maďarských hranic v historické Šoproni. Tu jsme vlastně jen proběhli, také proto, že před setměním jsme toužili ještě shlédnout zámek Fertöd. Ten den nás déšť potrápil ještě jednou a to pořádně a já už začínal považovat tuhle dovolenou za poněkud nevydařenou. Noc jsme přečkali ve stanu na poli. Při této příležitosti bych rád podotkl, že jsme za celý týden ani jednou nevyužili kempu nebo jiného ubytovacího zařízení a všechny noci, kromě Budapešti, jsme strávili v lůně přírody.

   Od termálu k termálu
   Druhý den jsme svá deštěm a zimou ztrápená tělíčka jeli rozehřát do sirných lázní Bük. Bylo už krásné počasí a poslední mračna se stěhovala kamsi dál na východ. V Maďarsku je nespočet termálních koupališť a tak se máte možnost každý den v kterémkoliv místě této země dokonale zrelaxovat a v případě divokého táboření i umýt. A tak jsme to dělali i my, každý den pravidelně jeden termál a jeden meloun. Z lázní, které jsou charakteristické svými sirnými výpary, jsme uháněly do Köszegu, který není typicky maďarským, zato historicky malebným pohraničním městem. Arboretum v Szombathely, jsme využili k odpočinku a přes románský Ják naše cesta směřovala do moderního Zalaegerszegu, kde je muzeum ropného průmyslu. Na několika hektarech vás zde seznámí s historií i současností těžby ropy na maďarském území. Jinak je město nudné a nás začal přitahovat Bakoňský les se svým Hevízem. Dojeli jsme do něj až večer a tak koupání v největším termálním jezeře na kontinentální Evropě jsme nechali až na druhý den.

   Energie sbalená do melounu
   Koupaliště v Hevízu se vyplatí navštívit hned ráno, kdy je jezero skoro bez lidí a vy můžete nerušeně splývat po hladině a kličkovat mezi krásnými růžovými lekníny. Vstupné na tři hodiny je 630 forintů, do ostatních koupališť a termálních lázní se ceny celodenních vstupenek pohybují mezi 600 až 1200 forinty. Po dostatečném vyluhování jsme se vydali k dalšímu skvostu maďarské architektury a to k zámku v Kesthely. K této krásné stavbě mě přivedlo i vyprávění dědečka, který zámek před lety opakovaně navštívil a mnohokrát mi o něm vyprávěl. Jako každý den i dnes jsme si u silnice koupili meloun a celý ho také hned spořádali. Vlastně jsme tak do sebe dostávali tekutiny a energii a to vše zabalené v chutné a levné podobě. Ceny melounů se za celou dobu pohybovaly mezi 22 a 60 forinty.
   V tu dobu již panovala značná vedra a tak příjemným zpestřením byla Jeskyně jezer v Tapolce, kde vás nechají svést na malé lodičce ve vápencové jeskyni. Ale to už jsme se blížili k Balatonu a to přes vinařkou oblast Badacsony. Do předem připravené láhve jsme si nechali stočit zdejší Vlašský Rizlink a těšili se na večer, až si ho u stanu před spaním vypijeme. Už teď dopředu musím napsat, že byl výborný. Ale ten den jsme ještě projeli celé severní pobřeží Balatonu, dali si rybu v Balatonfüred a z Tihaňského poloostrova se nechali převézt trajektem na jižní břeh. Abych pravdu řekl, Balaton nás nijak neoslovil a aniž bychom se vykoupali, uháněli jsme přímo na jih.

   Víno a historie
   Další den jsme začali prohlídkou historického jádra Pécs. Zmrzlinu na pěší zóně nám prodal trochu česky mluvící zmrzlinář. Slunce, které spalovalo hned od rána, nás vyhnalo ven z města na motorku a pokud možno na koupaliště. To jsme nalezli jen pár kilometrů od Chorvatských hranic v podobě veleznámých Harkán. Bohužel do termální léčebné části jsme neměli přístup a půlka koupaliště byla zavřená, ale i tak jsme se zotavili a příjemně zchladili. Přes městečko a hrad Siklos jsme dojeli do další vinařské oblasti Maďarska, do Villány. I zde jsme naplnili svoji láhev a tomu si prohlédli typický vinařský sklípek. Dál jsme pak motocykl směřovali do Moháče, který je nám všem známý z dějepisu jako místo kde padl český a uherský král Ludvík Jagelonský. Maďaři se kromě bitvy prohrané učí ve spojitosti s Moháčem ještě o jedné bitvě vítězné a snad proto je zde veliký památník plný dřevěných plastik. Nás ale vedro a vysoké vstupné odradilo a pokračovali jsme dál na západ k Dunaji. Ten jsme ještě ve městě překonali přívozem, abychom vyrazili na nekonečnou pláň zvanou Velká uherská nížina.
   Tu protínají relativně kvalitní silnice v celkem geometrickém uspořádání a tak není problém vybrat tu správnou a dojet kam je třeba. První zastávkou za Dunajem byla vinařská obec Hájos. Zde na jednom místě naleznete 1200 vinných sklípků, kolem kterých jsou nekonečné pláně vinné révy. Dnes už jsme neměli před sebou žádný cíl a tak jsme se snažili co nejvíce se přiblížit městu Szeged, známému svým segedínským gulášem. Nakonec jsme dojeli až 5 km před něj, protože ve chvíli kdy jsme začali hledat vhodné místo, začala řídká ale souvislá zástavba a my jsme při hledání ujeli asi 40 km. Jinak silnice do Szegedu tak trochu připomínala naši vyhlášenou E55, jistě víte čím.

   Přes velkou uherskou
   Szeged je vlastně moderní město celé nově vybudované po ničivých povodních roku 1879 a tak je zde množství prostorných ulic, parků a systém radiálních i diagonálních ulic připomínající náš Hradec Králové.
   Cestou do toužebně očekávaných lázní Gyula, které jsou až zcela u rumunských hranic, jsme navštívili městečko Csongrád s historickou částí, kde domy mají zachované rákosové krytí střech. Ale strašlivé vedro nás hnalo do vody tak jsme uháněli uherskou nížinou nejkratší cestou do Gyuly. Před městem jsme koupily nejlevnější melouny (22 Ft = 3 Kč/kg) a vklouzli do Hradních lázní. Zdejší specialitou jsou dehtové koupele o teplotách až 38°C. Po důkladné koupeli ve všech druzích bazénů a po snědení melounu jsme ještě okoukli zdejší hrad a vyrazili na sever do Hortobáďské pusty. Tam jsme dojeli k večeru a tam jsme i našli tábořiště. To zprvu vybadalo báječně, ale pak se přihnali komáři a my jsme pomalu nestačili zalézat do stanu.

   Guláš s tokajským
   Centrem pusty je vesnička Hortobágy, kde najdete pastevecké muzeum, spoustu místního skotu a koz, tržnici s výrobky lidové tvořivosti a známý devítiobloukový most. To vše uprostřed nekonečné pláně, ze které tu a tam vystupuje statek nebo jen vahadlová studna. Ale dnešní den měl být ve znamení dvou míst, Tokaje a jeskynních lázní Miskolc-Tapolca. Skrz Nyíregyházu, která je pěkné ale ničím výjimečné město, jsme dorazili do Tokaje. Velmi pěkné vinařské městečko už leží v Zemplínské pahorkatině na soutoku Tisy a Bodrogu. Všechny jižní svahy jsou osázené vinnou révou a ve městě je i vinařské muzeum. My jsme však navštívili místní sklípek přímo na náměstí, kde nám tokajký furmint (bílé víno) natočili do naší vždy připravené láhve. I zde dopředu přiznávám, že byl vynikající.
   Z Tokaje jsme spěchali do jeskynních lázní v Miskolc-Tapolce. Zdejší termální koupaliště je z části umístěno v travertinových jeskyních, kde kromě vody na vás působí i zvláštní mikroklima. Je to balzám na tělo i na duši, který jsme si neodpustili ani minulý rok při cestě po Slovensku. Do večera jsme ještě stihli dojet do barokního Egeru, kde kromě prohlídky jsme ochutnali i pravý maďarský guláš.

   Varování hor
   Na pátek byla v plánu horská etapa s koncem v Budapešti. Maďarské hory nás však nepřijaly nejlépe. Spustil se totiž déšť. Nejvyšší vrchol Maďarska (Kékes – 1014 m n.m.) jsme zdolali ještě při zamračené obloze, ale přejezd pohoří Mátra se už konal za deště, který se ke konci změnil doslova ve slejvák. Skanzen lidové architektury v Hollókö, jsme pro déšť skoro neviděli a několik hodin jsme strávili u benzínové pumpy u silnice. Do Budapešti jsme dorazili ve čtyři odpoledne dokonale promočení.
   Ještě, že nás zde čekalo ubytování u naší kamarádky Mioko, která zde má velký byt. Mohli jsme být v klidu, že budeme mít kde usušit věci a převléknout se do čistého. Ovšem než jsme k ní dojeli, čekal nás ještě další trest v podobě nepředstavitelně ucpané Budapešti. Už jste někdy dvě hodiny každých 20 vteřin mačkali a zase pouštěli spojku a poskakovali po metrech přes dvoumilionovou metropoli? Nakonec vše dobře skončilo a my po večeři a egerském víně po dlouhé době opět ulehali do opravdové postele.

   Koupel na závěr nutná!
   Budapešť je krásné město, na které jeden den rozhodně nestačí a o kterém by šlo napsat celou knihu. My jsme nechali motorku odstavenou a snažili se to nejdůležitější objet městskou dopravou. Nezapomenutelné jsou výhledy z hradního vrchu a z vrchu Gellért, stejně jako Řetězový most a nebo budova parlamentu. Zážitkem je jízda nejstarším metrem na kontinentální Evropě Millénium nebo návštěva největší budapešťské tržnice. Zlatým hřebem a nejrozumnějším zakončením dne je ovšem návštěva termálních lázní Gellért. Krásné historické interiéry, oddělené pánské a dámské parní lázně, vlnobití a nebo termální bazény s teplotou 36°C, to je to pravé po celodenním trmácení se Budapeští. Nakonec sice vycházíte ještě unavenější, ale šťastní a očištění od stresů a starostí. Jedinou stinnou stránkou je vstupné, které přesahuje 2000 forintů.
   Pro pohyb v Budapešti je městská doprava velmi vhodná. Její systém je jednoduchý a intervaly mezi spoji jsou krátké. Nejlepší je si koupit celodenní jízdenku za 970 forintů a dál se již nemusíte o nic starat. Pozor na kontroly! Za jeden den jsme revizora potkali minimálně pětkrát.

   Alou domů
   Následující den byla neděle a my se pomalu vypravili domů. V Szentendre jsme navštívili největší skanzen lidové architektury v Maďarsku. Z dálky jsme obdivovali Visegrád, kde se tvořily dějiny střední Evropy nejen v historii, ale i v současnosti. Obdivovali jsme obrovskou basiliku v Estergom a naší poslední zastávkou byla Tatabánya, nad kterou se na Turulově vrchu tyčí mohutná socha bájného ptáka Turula jejíž rozpětí křídel činí 14 m. Ale to už nás to pomalu ale jistě začalo táhnout domů a my jsme namířili na západ do Györu a dále přes Bratislavu a Brno domů.

   Co dodat
   Když se řekne Maďarsko, každý si představí nekonečné lány kukuřice nebo Balaton, představí si neatraktivní zemi, ve které se ani nedomluví a kde snad jedí jen guláš, ale není to úplně pravda. Velká část Maďarska je hornatá a místy i zdoláváte horská sedla, kukuřici střídají vinice se sklípky, kde nabízejí lahodná vína a kromě guláše zde jedí i spoustu jiných specialit, mezi které patří i výborné ryby. A to vše za ceny srovnatelné s českými.
   Lidé jsou zde ochotní, každý zde mluví německy a rád vám poradí a pomůže. Myslím si, že Maďaři si váží turistů a i tak se podle toho chovají. Největším překvapením pro mne ale byla kvalita silnic a silničního značení, která především na západě země převyšuje naši úroveň.
   A vlastně, co jiného si zapálený mototurista může přát. Maďarsko je bezpečná země s přijatelnými cenovými relacemi, se spoustou poměrně kvalitních silnic, kde když chcete, zažijete a uvidíte hodně zajímavého.

Bert