Po výpravě do Chorvatska jsme měli jetě týden dovolené a tak jsme se se Zuzkou
vypravili na Slovensko. Tentokrát jsem neměl nic naplánovaného a tek jsme to pojali
jako výpravu bez cíle, jen tak pokoukat a poznat nové kraje.
Vyrazili jsme koncen srpna v Sobotu ráno z Kácova a první den jsme se chtěli
alespoň trochu přiblížit ke Slovenským hranicím. Přes Chrudim jsme jeli do
Litomyšle, kde jsme se podívali do značkové prodejny
Litex. Dále jsme pokračovali na východ
do Olomouce. Tam jsme navštívili ZOO na Svatém Kopečku. A vlastně už od Olomouce jsme
žačali hledat místo k táboření. Nakonec jsme ho našli až za Rožnovem pod Radhoštěm.
Byli jsme rádi, že jsme si uvařili a vlezli do spacáku.
Druhý den jsme projeli Beskydy a překročili státní hranici. První město, které jsme
alespoň trochu skoukli byla Žilina. Bylo vedro a my jsme neměli ani trochu chuť
na památky a tak jsme se jen naobědvali a vyrazili dál. Ten den jsem chtěl dojet
pod Nízké Tatry. Údolím Váhu, proti proudu, jsme pokračovali kolem hradu Strečno
do Ružomberoku. Tam jsme navštívili skansenovou vesničku Vlkolínec. Vesnička je volně
přístupná veřejnosti, ale přitom každá chaloupka má svého majitele a ti ji využívají
částečně jako chalupu a někteří i jako stylový krámek nebo hospůdku. Prohlídka nám
zabrala asi hodinu. Cítili jsme, že musíme trochu přidat, jestli chceme dojet
do Demänovské doliny před setměním. Liptovský Mikuláš jsme jen tak profrčeli a hned od
hranice města jsme koukali po nějakém tábořišti, nechtěli jsme totiž dojet do
národního parku. Nakonec jsme jej našli vysoko nad cestou naslouce s krásným rozhledem
na vzdálené Vysoké Tatry.
Druhý den jsme hodlali shlédnout Demänovskou ľadovou jaskyňu, ale vyskytl se takový
malý problém. V pondělí mají všude zavřeno a tak jsme jak se říká "utřeli", ale
náladu nám to nepokazilo. Den jsme strávili v nedalekých termálních lázních, kterých jsme
si všimli den předtím. Je to koupaliště s termální, do hněda zabarvenou, vodou. Byl to
takový den odpočinku, kterému ovšem nepředcházely žádné vrcholové výkony. Tábořiště
jsme nehledali, prostě jsme zajeli na to samé co včera.
Až v úterý se nám podařilo navštívit Demänovkou ľadovou jaskyňu. Zaparkovat se dá asi
2 km pod ní a mají tam vyhrazená místa i pro motocykly. Po vystoupání do celkem
příkrého kopce se přijde k pokladně a hned za ní začíná prohlídka. Jeskyně je jakoby
rozdělená na dvě pomyslné poloviny. Jedna část je krápníková a druhá ledová. Je to
neobyčejný zážitek a určitě stojí za návštěvu. My jsme navíc měli stěstí na příjemnou
a sdílnou průvodkyni, která přidala navíc pár zajímavostí. Pro mě by Slovensko
nebylo, kdybych si nedal brynzové halušky a nechtěl jsem to tedy odkládat. Přímo
v Demänovské dolině jsme navštívili stylovou kolibu a tuto národní specialitu
ochutnali. Byla výborná.
Ten den jsme ještě stačili navštívit Liptovský Mikuláš, kde jsme si byli nuceni koupit
zavírací nůž s otvírákem na konservy. Vyjeli na Štrbské pleso, kde je problém zaparkovat
aniž byste vyprázdnili peněženku, a nakonec obhlédli malebné a pěkně upravené centrum
Popradu. To vše spíš zrychleně, protože ten den jsme chtěli dorazit do nějakého kempu
ve Slovenském ráji. Nejdříve jsme vyzkoušeli známější Podlesok, který se nám zdál docela
drahý a tak jsme přejeli do menšího Čingova, kde jsme byli s cenou spokojeni, ale museli
jsme se spokojit s velmi podprůměrnými službami. Spali jsme v chatičce ve vlastních
spacácích. Ale to nám náladu zkazit nemohlo, druhý den nás přece čekal Slovenský ráj,
na který jsme se oba moc těšili.
Středa, to byl den bez motorky. Vyšli jsme z Čingova přes Mariánský výhled do Prielomu
Hornádu. Kláštorskou dolinou jsme vylezli na Kláštorisko, kde je sice dost draho, ale
studenému pivu jsme přeci jenom neodolali. Přes Velký a Malý Kyseľ jsme došli nad horní ústí
doliny Suchá Belá, abychom zjistili, že je jednosměrná a že se musíme buď vrátit a nebo ji
obloukem obcházet přes Velký Sokol. Rozhodli jsme se pro třetí variantu - projít
Suchou Belou v protisměru. Byl to krok neuvážený, ale zdařilo se to, jen v místech kde
jsou třeba 100 m dlouhé žebříkové soutěsky jsme museli spěchat a nebo dlouho čekat až
protijdoucí projdou. Nakonec vše dobře dopadlo a dostali jsme se co Podlesoku, kde
nám své pohostinství nabídla Koliba. A pak už jen Prielomem Hornádu zpět do Čingova.
Vydalo to na celý den a přišli jsme pěkně zničení, ale viděli jsme vše, co jsme chtěli
vidět. Třešničkou na dortě byla netekoucí teplá voda ve sprchách a tedy brutálně
ledová lázeň.
Další den už byl zase plně ve znamení motocyklu. Odjeli jsme ze Slovenského Ráje a přes
Spiškou Novou Ves jsme pokračovali dál na východ, nejprve do Levoče, kterou jsme si i
prošli. čekali jsme slovenskou obdobu Českého Krumlova, ale byli jsme dost sklamaní.
Turismus je tu v počátcích a ještě je hodně co zpravovat a zlepšovat. Silnice nás
dále vedla kolem Spišského hradu. Ten jsme jen minuli a za ním "obdivovali" cikánské
vesnice postavené z čehokoliv. Přes hluboké hvozdy, ve kterých místní domorodci hledají
krásné pravé hřiby, aby je nabízeli kolemjedoucím, jsme se dostali až do Košic. Velké
město jsme využili jen k nákupům. Tio proto, že jsme se narychlo rozhodli navštívit i
maďarský Miskolc s neopakovatelnými travertinovými jeskynními lázněmi Tapolca. K nim jsme
přijeli odpoledne a užili si asi hodinu a půl ráchání v termální vodě. A hlavně jsme
si slíbili, že se sem vrátíme na pořádnou koupačku, také proto, že celé lázně rozšiřují
a otevírají nové jeskyně. Naším dnešním cílem měl být kemp v Aggteleg na Maďarsko-Slovenském
pomezí. Do něj jsme přijeli za tmy a bez zdržování jsme postavili a ulehli k zaslouženému
odpočinku.
V Aggteleg je jeden ze vchodů do světoznámého jeskynního systému Baradla, ke kterému
patří i slovenská Domica. Ten den jsme vůbec věnovali jeskyním. Po návstěvě jeskyní Baradla,
které nás přímo uchvátily, jsme vyrazili zpět na Slovensko do Ochtínské Aragonitivé jeskyně.
Byl sice páte, ale začínal na nás doléhat konec dovolené a paradoxně se nám začalo chtít
domů. Namířili jsme to tedy přímo na západ. Projížděli jsme Slovenské Rudohorie se spoustou
výhledů a také zatáček. V jedné z nich se nám podařilo motorku mírně položit do škarpy, ale
vyvázli jsme bez újmy na zdraví a jen s ulomeným blikačem. Ve Zvoleni jsme jen nakoupili a
za Žiarem nad Hronom jsme začali hledat nocleh. Ten den jsme ale neměli vůbec štěstí a
poničená a zarostlá "příroda" ve zdevastovaném údolí Hronu nám ne a ne poskytnout
přístřeší. To jsme našli až v bočním údolí za tmy a byli jsme z toho dost vyřízení.
Nakonec jsme spali na nějaké louce u potoka a pro tmu jsme ani nevěděli, kde se vlastně
probudíme.
Nakonec to bylo OK a po snídani jsme uháněli domů. Jediným postupovým cílem byly
lázeňské Piešťany, které jsou ovšem v sobotu kupodivu dost mrtvé a tak jsme je po
zběžné prohlídce opustili a těšili se domů. Kromě několika protahovacích zastávek jsme
si poprvé oddychli vlastně až v Brně v nákupním centru Olympia. Ne, že bychom chtěli
nakupovat, ale spíš se trochu projít a dát odpočinout naklepaným zadkům. Po relaxační
dvouhodinovce jsme už nadobro zamířili k domovu a z motorky sesedli až v Kácově.
Byli jsme rádi, že jsme doma, ale zároveň bychom nejraději jestě pár týdnů v sedle
motocyklu brázdili slovenské silnice. Je to zvláštní, ale já se ke konci dovolené vždy
těším domů, i když se mi celá dovolená líbila. Dělá to asi ten pocit konce, který
př každé dovolené musí přijít.
Na Slovensku se nám velmi líbilo, je tam spousta krásné přírody a vše je tam cenově
výhodnější než u nás. Jen služby turistům budou muset naši východní sousedé zlepšit,
ale já luxus nehledám, bližší je mi spíš dobrodružství v sedle motocyklu.